MŮJ PŘÍBĚH

Jsem Miroslava Trojáková a už jako malá jsem ráda pomáhala lidem. Ale chtěla jsem pomáhat vždy nějakým humánním způsobem. Injekce a podobná mučení, to nebylo nic pro mě. Chtěla jsem se proto stát alespoň rehabilitační sestrou. V době, kdy jsem se rozhodovala, co budu studovat po základní škole, jsem k mé lítosti zjistila, že bych musela studovat zdravotní školu, abych se mohla stát rehabilitační sestrou. Tuto variantu jsem zamítla a studovala jsem nakonec střední hotelovou školu, která mi dala mnohé zkušenosti, které dosud mohu využívat i při pomoci druhým. Konkrétně mohu připravovat lidem chutné a plnohodnotné jídlo.

Moje cesta se tedy vydala zdánlivě jiným směrem. Následně jsem pracovala jako servírka a sommelierka (tj. znalec vín) v jednom hotelu v Praze. V té době jsem začala studovat vysokou školu ekonomického směru se zaměřením na management a marketing. Zároveň jsem změnila zaměstnání a začala pracovat v kanceláři v obchodním a marketingovém oddělení. Vysoká škola a práce v administrativě byli pro mě skvělým přínosem. Mým cílem totiž bylo podnikat. A tento sen se mi také splnil. V době vysokoškolských studií ale nezbývalo více času, než co jsem měla na zaměstnání, brigádu a studium.

Ovšem pořád mi něco chybělo. A po absolvování vysoké školy, kdy jsem měla už více času, mě to napadlo. Najednou jsem si to uvědomila! Nemusím přece být zdravotní sestra a odebírat lidem krev, apod., abych mohla pomáhat druhým. A tak jsem v roce 2008 začala pátrat, zda jsou lidé, kteří hledají osobní asistenci. Ve svém hledání jsem byla úspěšná a našla hned 2 skvělé lidi, ke kterým jsem začala po práci docházet jako dobrovolnice. Následně lidí, kteří hledali moji pomoc, přibývalo. Dokonce i ze zahraničí. A tak jsem jednoho krásného dne odjela na rok jako pečovatelka do Anglie, kde jsem pomáhala jednomu pánovi – kvadruplegikovi. Následně jsem byla kontaktována z Německa, kde jsem pomáhala cca půl roku seniorům v jejich domácím prostředí. Naučila jsem se při tom všem pochopit, jakým způsobem kdo chce v domácnosti pomoci a jak to udělat tak, aby to bylo co nejvíc podle jeho představ. Každý totiž děláme stejné věci trochu odlišným způsobem. Od návratu do Prahy se nadále věnuji práci hospodyně, tedy pomoci zdravotně znevýhodněným a seniorům, kterým pomáhám v domácnosti s tím, na co už sami nestačí, vyřizuji za ně ty věci, které jim činí problémy (např. zajdu k lékaři pro žádanky na vyšetření, vyzvednu léky na e-recept v lékárně, donesu dokumenty na úřady, apod.), donesu nákup, objednám zboží z e-shopu, uvařím oběd, doprovodím je všude tam, kam potřebují.

Našla jsem tak způsob, jak humánně pomáhat lidem, aniž bych musela studovat zdravotní školu nebo absolvovat nějaký specializovaný kurz. Navíc tak mohu pomáhat lidem s tím, co jim dělá největší potíže a pečovatelská služba nebo sociální pracovníci jim s tím většinou nepomohou. Těžko lze totiž přimět zdravotní personál, který pečuje o někoho u něj doma, aby umyl nádobí, natož aby uklidil byt, uvařil chutné jídlo, vyměnil třeba žárovku, nařezal dříví, zasadil na zahrádku květiny, zahrál na kytaru, apod. Našla jsem tedy pro mě vyhovující způsob pomoci druhým, který není standardně ve zdravotnictví a v sociálních službách poskytován a přitom je tak třeba. Mě to naplňuje a radost máme všichni.

Pomoc druhým pro mě není práce, ale radost. Radost z toho, že mohu pomoci s tím, na co už druzí nestačí. Nikdo z nás nevíme, kdy budeme potřebovat něčí pomoc. A mě těší, že já jsem zatím schopna ji poskytnout těm, kteří ji potřebují. Pomoc v domácnosti pro mě není jen úklid, doprovod k lékaři nebo někam ven. Je to pro mě vzájemný vztah a přátelství. A jelikož přátelé si pomáhají, tak i já ráda pomohu s tím, co je třeba. Jsem tedy vlastně taková hospodyně, uklízečka, společnice, hodinová manželka a trochu i hodinový manžel dohromady :). Ale především jsem kamarádka, na kterou se můžete spolehnout.

A jelikož zájemců o úklid a pomoc v domácnosti je stále více, přibrala jsem si ke spolupráci lidi, kteří sdílejí stejné životní hodnoty a pomoc druhým jim dělá radost jako mně. Pomáhat druhým pro nás není práce, je to životní styl.

Jak už napovídá název Vždycky lidsky, mojí vizí je pomáhat lidem, kteří to potřebují, ale lidským způsobem. Být něčí hospodyně pro mě není jen práce a nucené udělání nějakých úkonů. Pomáhat druhým je pro mě radost. Náš vztah je spíše kamarádského charakteru. A přátelé si přece pomáhají. Mojí vizí je tedy pomáhat vždycky lidsky a motivovat k tomu i druhé.